Nezorientovaný pane kardinále,

Vážení věřící i ostatní spoluobčané!

Vrcholem náboženského života katolíků, zvláště pak farářů, je mše. Je to přímé setkání se samotným Bohem. Farář má přesně předepsané úkony, modlitby, kdy stát, sedět, roztáhnout paže, chvíle ticha... Podobně má určené modlitby přes den. Ranní a večerní chvály, modlení přes den, četba, večerní chvály.... až modlitba před spaním. Vyjadřuje se tím...

Tak vám, páni excelence a eminence, nebo jak to je správně, zase jednou píšu. Já, obyčejný chlap Hugo. V televizi teď je pořád jen ten kovid, spousta čísel a procent, za kterejma si naprosto nic nepředstavím. Že je to pořád baví.

Jsem hrdý na vietnamskou komunitu, která byla zprvu stavěna na okraj (jsou přece taky z Asie, odkud to všechno přišlo) a která nabídla maximální pomoc všem potřebným (jak se dneska říká v první linii). Jsem hrdý na tisíce tichých švadlen, které šily roušky (i muži, samozřejmě, ale těch přece jen malinko míň). Jsem hrdý na ty, kteří je všemožně...

Fanča mi onehdá povídá: "Hugo, ty seš stejnej magor, jako snad všichni chlapi. Co na tom, že se pleteš do politiky církevní. Politika, jako politika."

Článek proti farářům už málokoho překvapí. Je to celkem moderní a jsme na to zvyklí. Možná málokoho taky překvapí, že mám nějaké výhrady já, není to totiž poprvé. Co už ale překvapit může, že to není tak úplně proti farářům.

Tak jsem konečně snad pochopil svou diagnózu. Říká se tomu veritofobie. Je to v podstatě neléčená veritománie. Oběma poruchami se zabývá veritologie - nauka o hledání pravdy. Ale zatím na to odmítám brát nějaké prášky od psychiatra.

Svědomí je jakési svědění v místech, kde se dotýká naše vědomí a nevědomí. Není to nic příjemného. Snad každý už zkoušel nějakou metodu na tento velice trapný pocit, včetně jejich kombinací:

Dostali jsme pozvánku na slavnostní večeři. Společensky jsme se oblékli a vyrazili. Na určeném místě jsme byli kupodivu včas, i když manželka s tou dochvilností mívá občas problémy. Do oficiálního začátku zbývalo ještě pět minut, ale všichni seděli na svých místech jako zařezaní. Hlavu skloněnou dolu, jako by dávali najevo že s těmi ostatními...