Já, kurňa, chápu, že církev toho má u nás fakt dost na starosti. Na kostelech práce jak na kostele, historický fary ne vždy moc obyvatelný a faráři s těma platama chudý jak kostelní myši. A teď vysvětlovat ty restituce, bát se, jestli to někdo zdaní nebo aspoň plivne jedovatou slinu na církev, aby byl jako že dnešní. To je furt něco....
V neděli po mši nám povídá farář, že prý nám biskupové poslali dopis. Čekal jsem něco takového, jako: "Moc vás zdravíme, máme vás rádi, vzpomínáme, jak se máte vy, už jsme se dlouho neviděli, musíme se co nejdřív sejít, dát pivko a pokecat."
Přes všechny krize, hádky a poryvy nenálad pevně věřím, že tím nekončí manželství; dokonce je to nová šance k růstu jako blahodárný déšť (jen krupobití a záplavy, prosím Bože, ne moc často).
Každá odlišnost nás dvou je obohacení (některé přímo sexuálně atraktivní; ty méně vzrušující pak minimálně prostorem k procvičení pokory a trpělivosti).
I když...
Bože, jsem už příliš unavený, než abych se dohadoval s druhými, zda jsi, nebo ne. A taky už nejsem tak sebevědomý, abych se hádal s tebou. Jsem rád, když věci harmonicky plynou. Mám rád své jistoty, svůj domov, pravidelný denní režim, svou židli, hrnek a dokonce už i svou manželku.
Přišel neohlášen a poměrně nevhod. Neočekával jsem ho a měl jsem docela jiné plány. Ale domníval jsem se, že se nijak dlouho nezdrží. Proto jsem si s ním nehodlal příliš lámat hlavu. Jen jsem se začal pro jistotu u zkušenějších a moudřejších lidí přeptávat, jestli někdo neví, co je ten pán zač.
