Kněžství

Na oslavách 40ti let od kněžského svěcení se otce Matěje lidé ptali, jak probíhalo jeho rozhodování se pro kněžství. A tak se pustil do vyprávění.

´Můj starší bratr toužil stát se knězem. Ale hned v prvním ročníku studia vážně onemocněl. Nemoc se stále zhoršovala, lékaři dávali jen velmi malou naději. Říkal jsem si, že Bůh přece dělá zázraky. Tak proč by nemohl uzdravit někoho, kdo se chce stát jeho služebníkem. Možná jen je potřeba se za jeho uzdravení hodně intenzivně modlit.

Tehdy jsem se rozhodl, že za něj budu prosit skutečně neúnavně den co den. A pokud zemře, nastoupím na jeho místo. Myslel jsem, že tím Boha tak trošku přesvědčím. Nikdo si neumíte představit, jak naléhavě jsem Bohu své prosby přednášel. Nejen, že jsem nechtěl přijít o svého bráchu, ale také jsem netoužil skončit v kněžském semináři. V roce, kdy jsem maturoval, bratr zemřel. Krátce po pohřbu jsem se vypravil na faru požádat našeho pana faráře o přihlášku ke studiu bohosloví.

Očekával jsem jeho nadšení, ale to se nekonalo.

"Proč bys ty měl být knězem?" zeptal se.

"Prostě jsem se rozhodl."

"Jenomže povolání ke kněžství je skutečně věcí povolání, Božího volání, ne tvého rozumového rozhodnutí."

"Není to jen věc rozumu, jsou v tom i city, a to silné city."

"Tak to je ještě horší. City jsou mnohdy užitečná věc, ale tak důležité celoživotní rozhodnutí nelze řešit citem."

"Já tomu nerozumím," odpověděl jsem mu, "pořád je málo kněží. A když se vám tu hlásím, že do toho chci jít, tak se vám to nelíbí."

"Nejde o mě, jde o Boha. Nemám pocit, že by tě Bůh volal. Jdi v klidu domu a najdi si jiné povolání."

Napřed mě to docela naštvalo, ale potom se mi v podstatě ulevilo. Byl jsem volný. Odešel jsem do Prahy, nastoupil jsem na práva a užíval si života. Navíc jsem se zamiloval do půvabné Jarmily. Jenomže díky mé lehkomyslnosti jsem neudělal zkoušky. Navíc jsem nakonec zjistil, že Jarmila má radši mého kamaráda.

Zkrátka a dobře, po roce jsem opět navštívil našeho pana faráře, že se hlásím ke kněžství, protože jsem pochopil, jak povrchní je tento svět, jak laciná jsou jeho lákadla a že vše, kromě Boha, je jen marnost nad marnost. Pan farář mě vyhodil podruhé.

Našel jsem si tedy místo v obchodě a konečně se mi začalo dařit. Práce mě bavila a troufám si říct, že jsem se v oboru osvědčil. Navíc o mě začaly projevovat zájem hned dvě krásné dívky. Bylo to velice fajn.

A právě v tuto chvíli mě navštívil pan farář a přinesl mi přihlášku do semináře.

"Já a kněžství? To bude asi nějaký omyl."

"Žádal jsi přece o to, nebo ne?"

"Jenomže to byla jiná situace."

"Ano, tehdy jsi na to ještě nebyl zralý. Chtěl jsi jen nahrazovat svého bratra. Nebo potom utíkat ze světa. Teď jsi pochopil, že Bůh nechce nějakou náhražku. Také nestojí o někoho, kdo by nezvládal život ve světě. Bůh chce opravdové chlapy. Myslím, že jsi dozrál," řekl a odešel.

Příliš jsem o tom ani nepřemýšlel, vyplnil papíry a stal se knězem.

Docela nás jeho vyprávění překvapilo.

"To jste se takto nechal zmanipulovat panem farářem, když jste o tom v tu chvíli sám vůbec neuvažoval?"

"Pán má své cesty. Naprosto nepochopitelné způsoby. A to je na něm krásné. Možná využívá spousty různých náhod, souhru okolností, promluví k nám skrze nějakého člověka. Ale hlavně to dělá naprosto nečekaně, ne když my o to křečovitě stojíme. Zpravidla až zpětně pochopíme, že to bylo jeho mimořádné volání, řízení Boží či přímo zázrak."

"A když jsme u toho kněžství, jak vidíte možnost svěcení žen nebo zrušení celibátu?"

"Já nemám potřebu to řešit. Bůh mě naučil, že když chceme něco za každou cenu vyřešit, tak mlčí. Nebo možná, tím jak my křičíme, tak ho vůbec neslyšíme."