Křest

Venkovský farář otec Matěj měl již něco přes sedmdesát roků. Šedivé vlasy však pokrývaly stále bystrou hlavu a lehce shrbená postava byla na svůj věk dosud v poměrně dobré kondici. Přežil dobu komunismu a prožil mnohé i v době následující. Lidé se rodili i umírali. Někteří do kostela chodili pravidelně, jiní jen občas a byli i tací, kteří se mu vyhýbali tak nějak ze zásady.

Po roce 1989 mnozí představitelé církve čekali masovější návrat věřících, ale otec Matěj je brzdil. Když mu vyčítali pesimismus, s úsměvem odpovídal: "Já jsem právě věřící optimista. Věřím Bohu a ten nepotřebuje ten který režim, aby jeho dílo rostlo. Liší se vnější projevy, ale lidská duše je stále táž a Bůh je věčný."

Postupně zažil také několik starostů. Někteří chtěli s farou spolupracovat více, někteří méně. Občas bylo moderní mluvit proti církvi jako takové, ale s vlastním místním farářem víceméně vycházeli všichni. Byl lidmi respektován a tak nějak už k obci patřil. Krátce po svém zvolení se na něj obrátil také starosta Ludvík Havránek.

"Pane faráři, tak jsem se rozhodl, že v rámci dobré spolupráce radnice a kostela, aby také občané viděli dobrou vůli, jaksi, ehm, nás obou, uspořádáme společně slavností křest pejsků a koček. Podle našich průzkumů velké procento voličů, tedy jako, ehm, občanů, má nějaké to zvířátko a chce pro něj jen to nejlepší. A samozřejmě také se s ním setkat v tom vašem, ehm, nebi. Tohle vám zaručeně naplní kostel mnohem víc než normální nedělní mše. My to všechno, jako, ehm, z radnice, zorganizujeme, včetně pohoštění jak pro páníčky a paničky, tak i granulí a misek s vodou pro zvířátka, a vy uděláte ten, ehm, obřad."

Otec Matěj ho trpělivě nechal domluvit a pak opáčil: "Už jste někdy slyšel něco o svátosti křtu? Případně jste vy a třeba vaše děti pokřtění?"

"Já samozřejmě pokřtěnej jsem. Ale děti jsme křtít nedávali. Tehdy na to nebyla, ehm, jaksi doba."

"A když už ta doba dneska jaksi je," parodoval otec Matěj starostu, "nebylo by lepší uvažovat o křtu dětí. Nebo myslíte, že bude lepší potkat se po smrti se svým pejskem než se svými dětmi?"

"Co tím chcete říci, pane faráři? To myslíte jako agitaci nebo nátlak? To snad už máme dávno za sebou. Žijeme ve svobodě."

"Přesně tak, to máte pravdu. Proto vám v naprosté svobodě říkám, že k něčemu takovému se nepropůjčím. A to ani kdybyste to nazval nějak jako žehnání pejsků a kočiček, protože o křest samozřejmě nejde. Akce stejně bude vždy pouze matením pojmů. Ale vy si dělejte v naprosté svobodě co chcete. Ovšem beze mě a bez kostela."

"Jak myslíte, chtěl jsem vás podpořit a přivést více lidí do kostela. Ale jak vidím, zpátečníci zůstanou stále, jaksi, ehm, kdesi mimo tento svět. Ještě budete litovat, že jste do toho nešel, ale to už bude možná pozdě."

Za nedlouho se po obci objevily plakáty zvoucí na velkolepý slavnostní křest psů a koček v místní sokolovně. Akci zaštítil starosta Ludvík Havránek, který také osobně bude křtít. Zdarma budou k dispozici granule všeho druhu a samozřejmě občerstvení.

Zájem byl poměrně značný. Pouze se lidi začali ptát, proč nekřtí pan farář. Někteří se zeptali přímo jeho a dostali poměrně přímou odpověď, podobnou té, co obdržel pan starosta. Nadšení zvolna opadalo. Svědomí lidí je přece jen ošemetná věc, nepokřtěných dětí bylo příliš mnoho a určitá nejistota, co když na tom skutečném křtu něco je, ta přece jen stále v člověku hlodá.

Akce pana starosty skončila lehce maskovaným fiaskem. Někteří lidé dorazili, ale po té, co si nabrali granule, začali se vytrácet. Stále očividně nervózní starosta se je opatrně snažil zadržet. Ovšem ve svobodě, samozřejmě, máme přece demokracii. Ale stále častěji slyšel odpověď: "Víte, svaté věci jsou přece jen svaté věci. A křtít má farář."

Zbývá jen dodat, že celá událost měla ještě jeden dopad. Možná to byla jen náhoda, ale o něco se zvýšil na faře zájem o skutečný křest. Inu, jak říká otec Matěj: "Pán Bůh si stejně dělá to, co chce on, a to v každém režimu, celkem bez ohledu na starostu i faráře."