Bertík

Jak jen to na začátku, když nastupoval, vypadalo všechno krásné a snadné. Kdoví, proč ho už tenkrát nechtěně napadlo srovnání s Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma. Nepříjemný mráz mu proběhl celým tělem, neboť až příliš dobře znal pokračování.

Ač o tuto pozici stál a byl rád, že nakonec rozhodnutí padlo právě na něj, když ho začali lidé oslovovat "otče biskupe" místo pouhého "otče" nebo "důstojný pane", připadalo mu to velice zvláštní, až se toho zpočátku téměř lekal. I kněží, kteří mu běžně tykali a říkali Adalberte, najednou váhali, jestli je to vhodné a důstojné u tykání zůstat, zvláště před lidmi.

Napadlo ho, jak by mu asi teď říkal jeho otec, kdyby ještě žil. Netušil, proč mu vybrali jméno Adalbert. Ale kdyby mu tak aspoň skutečně i říkali. Matka mu říká "Berte", otec mu ale většinou říkával "Bertíku", a on z toho cítil vždy jakési osobní ponížení. Když se mu něco nepodařilo, ať už ve škole nebo kdekoliv jinde, otec vždycky prohodil: "No, myslím, že máš problém, Bertíku. Jsem zvědav, jak ho vyřešíš." A on se tak usilovně snažil svému otci vyrovnat.

Nejhorší ale bylo, že ho "Bertíku" oslovoval i před spolužáky, kteří jen čekali na jakoukoliv záminku k posměchu. A školní děti umí být kruté. Záhy se k úšklebkům kvůli jeho chození do kostela přidala i výsměšná přezdívka "čertík - Bertík". Ta rafinovaně spojovala urážku jeho náboženského cítění a znevažování jeho vlastního jména. Kdo by nebyl na své jméno citlivý. Samozřejmě mu přezdívka už zůstala. Nešlo na tom nic změnit. To otci, který to podle něj zavinil, měl dlouho za zlé.

Otec byl na něj vždycky náročný a tvrdý. Škoda, že už nežije. Měl se toho dožít. Jako správný venkovský katolík měl každého kněze - samozřejmě tím spíše biskupa - ve veliké úctě. Představoval si ho, jak stojí tak trochu v rozpacích před ním a omlouvá se mu za toho "Bertíka". Ano, už kvůli němu, i když už nežije, chtěl tuto pozici dosáhnout, aby mu ukázal, že někým po vzoru svatého Adalberta - Vojtěcha, skutečně je. Že už dávno není nějaký malý čertík - Bertík.

Matka sice ještě žila, ale na té mu, jak si s troškou výčitek uvědomoval, až tak moc nezáleželo. Ta doma nikdy nic neznamenala. Byla prakticky neviditelná. Otec ho sice vedl k úctě k ní, ale sám mu velkým příkladem nešel. Vzpomínal si zpětně, jak často ji viděl s červenýma uplakanýma očima. Samozřejmě by ji otec nikdy fyzicky neublížil, ale jinak jako hlava rodiny směl prakticky všechno. O všem rozhodoval. Matčin názor neměl žádnou platnost, se vším musel vždy za ním.

Biskupské svěcení dospělo k závěru. Ještě děkování. Především poděkování rodičům. Bez jejich lásky by nejen nebyl na světě, ale ani by nikdy nebyl knězem, natož biskupem. Vzpomněl si, jak otec důsledně dbal na dodržování všech náboženských pravidel a jak by jej ani nenapadlo třeba vynechat nějakou mši. Jak důsledně ho chránil od okolního zkaženého světa. V kostele bylo vždy všechno jasné, černobílé a předem dané. Nebyly tu žádné nepříjemné otázky, jen přímé odpovědi, většinou dřív, než ses stačil zeptat.

Všechno bylo přesně podle přísných náboženských pravidel. Jeho spolužáci se čím dál víc zajímali o holky. On do jejich světa nikdy příliš nezapadal. Měl svůj zbožný svět, kterému se oni posmívali, ale on se v něm cítil bezpečně. Do tohoto světa ženy prakticky nepatřily - pouze muži. Jeho zbožnosti si všímal i jeho pan farář a začal ho směrovat ke kněžství. Netajil se tím, že hlavním posláním kněze je vychovat si svého nástupce, až tu on sám nebude. Postupně také v náznacích šířil mezi věřící, že by z něj mohl být skvělý kněz. Tím také získával ve farnosti na vážnosti a důležitosti. Zde neměl konkurenci, nemusel s nikým bojovat nebo se s ním porovnávat, či reagovat na nějaké námitky. Cítil se být jedinečný a vyvolený. Přesto ale ne dokonalý nebo dokonce svatý.

Od začátku dospívání ho trápila masturbace. Pan farář mu vysvětlil, že to je vážný hřích proti tělu, které je, resp. má být, chrámem Ducha svatého. A tak i několikrát týdně musel chodit ke zpovědi, protože si nedokázal pomoci. Vždy se cítil velice trapně, zvrhle a chlípně, že dostatečně neumrtvuje svoje tělo. Jednou se při zpovědi přiznal ještě k daleko horší věci - že si při tom představuje chlapy, že je asi homosexuál.

Farář se očividně polekal a zakázal mu kdekoliv o tom mluvit. Vysvětlil mu, že sodomie je jeden z nejtěžších hříchů a že má denně prosit sv. Aloise za dar čistoty, což od té doby skutečně dělal. Nedovedl si vůbec představit, jak by vyváděl jeho otec, kdyby tohle zjistil. Příliš dobře znal jeho názory na homosexuály. Ale pan farář ho ujistil, že samozřejmě nejen platí velice přísné zpovědní tajemství a navíc, že pokud bude dál řádně chodit ministrovat, že ho do semináře doporučí.

Nakonec zjistil, že jako homosexuál má určitou výhodu. Všechny reklamy, filmy a svody tohoto světa jsou cíleny především na heterosexuální muže. Takže mnozí spolužáci se svou sexualitou měli daleko větší problémy. Navíc oni se ještě mohli rozhodovat mezi slibem celibátu, který zatím nesložili, a manželstvím. Několik z nich to postupně vzdalo a odešlo, ale on vydržel. On totiž ani žádnou jinou volbu neměl. Nakonec ho jako zcela bezproblémového poslali na studia do Říma. Když se vrátil, začal si všímat toho, jak zřetelně jsou mnozí kněží spíš venkovští burani, než teologové nebo opravdu správci farností.

Také ho poněkud zaskočilo, jaké přízemní problémy mají. Zatímco on musel neustále promýšlet financování diecéze po skončení dotací, kvůli čemuž se na něj mnozí dívali skrz prsty, jejich skutečnou starostí bylo mnohdy vzájemné hašteření, závisti, pomluvy, případně pošilhávání po církevních hodnostech, i když by to samozřejmě vehementně popřeli. Navíc stále víc chodily stížnosti a petice farníků. Že chtějí jiného faráře, že chtějí ponechat faráře, že je farář moc konzervativní, že je moc progresivní, že je moc na peníze, že rozhazuje peníze z jejich sbírek. Že není k lidem, že se má nějak moc k lidem, že má nějakou ženskou. Měl pocit, že tohoto ducha rebelie vnášel do církve, ať už vědomě, nebo nevědomky, také nový papež. Místo aby hájil kněze, kterých stále tak zoufale ubývá, tak se zastává kdekoho jiného a kněze snižuje v očích věřících řečmi o zhoubném klerikalismu. Kde jsou ty doby, kdy farář byl něco jako Pánbůh.

Byl však nad to povznesen. On je tady biskup a laiky je třeba držet na distanc. Zvláště ženy. Sice jich je v kostele většina, ale taky je s nimi nejvíc problémů. Jak říkával správně jeho otec: "Když nad ženskou není pevná ruka, tak velice brzo naprosto zvlčí."

Z úvah ho vyrušil hluk v předsálí. Nějaká hysterická ženská. S ženskými jsou fakt jenom potíže. Slyší, jak se jí sekretář snaží zbavit, ale nemá úspěch. Vyjde proto na chodbu, aby zjednal pořádek. Žena se hrne dovnitř. Pokyne ji chladně, aby se posadila a sedne si na opačný konec stolu, co nejdál od ní. A zase ta známá písnička: před patnácti lety, bylo mi třináct, osahával mě. Bohužel to vypadá dost věrohodně. Dotyčná to potřebuje dostat ze sebe ven, jako když se vám chce zvracet. Že si ti faráři nemůžou dát pokoj. Máte na to svědky? Nemáte! Proč až po patnácti letech? To už je nejspíš promlčené. Vy jste ho určitě nijak neprovokovala? Jste si tím stoprocentně jistá? Ale svědky na to taky nemáte! Musíte přece chápat, že faráři jsou taky jen lidi. Mají své slabosti. A navíc je jich tak zoufale málo. Je třeba spíš se za ně modlit, než se snažit je pošpinit. Na policii jste byla? Nebyla? Tak to je chyba! (Jak pro koho!) Dobře, nějak se to vyřeší, buďte bez obav. Vy teď běžte domu a pomodlete se ke svatému Aloisovi o správné chápání a dodržování čistoty. Víte přece, že vaše tělo je, nebo by aspoň být mělo, chrámem Ducha svatého.

Kdesi hluboko v sobě zaslechl hlas: "No, myslím, že máš problém, Bertíku. Jsem zvědav, jak ho vyřešíš."