Hugo a Fanča (nejen) o Boží Trojici

Takhle jednou večer říkám Fanče: "Podívej, Fančo, tak špekuluju nad tím, co mi onehdá říkal Kuba." Kuba je inteligent, teoretickej matematik, ale mluvit se s ním dá. "On mi povídal, že my užíváme ten tři-dé prostor. To znáš z kina, ne?"

"Jasně, Hugo. To je to s těma brejlema."

"No, Kuba říkal, že my to prej normálně máme i bez brejlí, jenže už jsme na to tak zvyklý, že nám to přijde úplně normální. Oni prej mají i čtyři-dé. To jen nějak ještě s časem. Jako že se všechno během času mění. Něco se třeba zlepšuje a my stárnem, tak se taky měníme."

"A na to jsou taky nějaký speciální brejle?"

"My je právě nemáme, aspoň zatím ne, ale Bůh je asi má."

"A k čemu to je, Hugo, dobrý?" opáčila Fanča. "Však to vidím i bez normálních brejlí jak stárneš."

"No on prej vidí všechno najednou bez ohledu na čas, jako že v jednej jedinej vteřině. Nebo setině vteřiny, to přesně nevím. Ale počkej, to ještě není všechno. Oni prej ti matematici jdou ještě dál. Čtyři-dé, pět-dé, sto-dé... až prej dokonce nějakých en-dé! To prej nedokážou už ani oni nějak nakreslit nebo zobrazit."

"Tak to vidíš, jaký vymejšlí nesmysly."

"No, Fančo, já si myslím, že to je zásadní věc. Sem si říkal, že to určitě souvisí i nějak s Bohem. Někde v Bibli prej je, že si ho nemáme nijak zobrazovat. Ale lidi si ho zobrazujou, třeba jako nějakou Trojici. Protože znají to tři-dé. Takový ty trojúhelníky s okem a tak. Protože jsou omezený jako třeba já nebo ty. Nemáme dost silný en-déčkový brejle. Jenže třeba Kuba, když už zná to en-déčko, tak už si třeba en-déčkovýho Boha trošku představit umí, i když to nejde zobrazit. A představ si, že třeba Bůh je nekonečně-déčkovej."

"Tak to si teda, Hugo, fakt představit neumím. To máš recht."

"No, a v tom je ten fígl. Proto si ho nemáme, jako teda Boha, nijak zobrazovat. Protože nemáme ty nekonečně-déčkový brejle."

"Ty, Hugo, ale říkal přece pan farář, že jeden Boží obraz máme. Že nás stvořil jako muže a ženu k obrazu svému. Ale ne jako dvě postavy, ale právě dohromady, muž plus žena, že je jeden člověk a to že prej je nějak jako obraz Boha. Nebo tak něco."

"No jo, Fančo, přesně. To oni asi v Bibli myslí sex. Jenže se to tam báli tak přímo napsat, kdyby to četly třeba i děti. Když se v posteli propojí muž a žena, tak je to vlastně obraz Boha."

"Po pravdě řečeno, Hugo, teď jsi na to možná kápnul. Jednak je to takový jako tvořivý, že se může tím stvořit dítě, tak to jsme trošku jako Bůh. A jednak si vezmi ten orgasmus, ta tajemná nádhera, co tě hodí do nějakýho úplně jinýho božskýho světa. To je možná takový to malý zahlídnutí Boha, trošinku si na něj šáhneš, takovej trochu jako jeho obraz."

"No právě, Fančo! A když je Bůh nekonečný-déčko, je vněm nekonečně postav a není v něm čas, jako že on všechen ten nekonečnej čas nějak prožívá furt v tej jedinej setině vteřiny nebo co, nekonečně orgasmů najednou... Takže Bůh je v podstatě něco jako absolutní sex. Akorát mi pak není jasný, proč zrovna teda faráři mají celibát, když by si mohli Boha klidně několikrát denně zobrazovat."

"To právě ty v tom svým omezeným mozečku nepochopíš, Hugo. Páč i ten náš sex je nedokonalej a omezenej. Takže oni si počkají, až uvidí přímo ten absolutní sex, teda jako samotnýho Boha a vstoupí do něj."

Tak jsme si potom s Fančou zobrazili Boha, i když nedokonale, ale mně to i tak přišlo velice vydařený. Usínal jsem s příjemným pocitem, že jsem zase jednej záhadě více-méně přišel na kloub. Že už aspoň chápu, proč to nemůžu, jak říká Fanča, v tom mým omezeným mozečku pochopit.

Hugo a Fanča také na Facebooku - dej jim lajk a sleduj je

www.orlavzletem.cz