DBS

DBS - hloubková mozková stimulace. Možná je to pro lékaře docela běžná operace. Ale pro mě to bylo samozřejmě zasahování do mozku - to je to málo, co mně při Parkinsonu ještě "slouží". I když i to je pofiderní, protože právě kdyby on správně fungoval, tak by mi ho nemuseli teď opravovat.

Ale zpět k té operaci. Člověk toho spousty slyší, jak jindy seriózně vypadající lékaři či sestřičky jsou při operaci, obzvlášť když se jim něco nedaří, vulgární a sprostí. Proto mě lákala možnost, že tuto cca pět hodin trvající operaci budu moct vše pozorovat, protože mě neuspí. Tedy opět pozorovat je nepřesné, protože mi hlavu upnuli do svěráku, abych s ní nemohl otáčet.

Ovšem vezměme to pěkně postupně. V šest ráno nastoupil hodný sanitář pan Jiří, který mě zbavil vlasů. Ostřihali dohola nejen malého chlapečka, ale i mě, starého chlapečka. A ještě pěkně vyholil břitvou. A potom už přišel ten svěrák. Na čtyřech místech na hlavě mi trochu umrtvili pokožku a pak tam zaryli bodáky a utahovali a utahovali. Fest. Takže pokud jsem se chtěl ohlédnout za pěknou sestřičkou nebo lékařkou, musel jsem se otočit i s tou svou železnou klecí. Následoval tunel. Zavezli mě hlavou do tunelu, abych nic neviděl a do uší mi dali špunty, abych taky nic neslyšel, a jali se brousit nože a vrtáky. To byl takový rachot, že by to vzbudilo i mrtvého. To si taky mohli dát do pořádku předem, a ne mě tím zastrašovat.

Potom už se šlo na věc. Tedy na mě! Oddělili igelitem část mého těla - mozkovnu, tam zřejmě udržovali sterilní prostředí, ale hlavní důvod byl, aby moje krev, případně mozek nestříkal na ty ostatní. Personál se rozdělil na (jak jsem si to pro sebe označil) kravaťáky a řezníky (pan docent Urgošík snad promine). Nevím, jestli všichni kravaťáci měli kravaty, ale každopádně na jejich neposkvrněné pláště nestříkala krev. Mezi nimi byla i moc hodná sestřička Anička, která mě měla na starosti tak nějak lidsky. Otírala mi suchá ústa (ach, jak jsem toužil po troše chlazeného piva). Nedala se přehlédnout, protože byla hodně zlinkovaná. Nevím, jestli to slovo používám úplně správně, ale měla nádherné výrazné linky kolem krásných očí. Díky tomu jsem ji bezpečně poznával od prof. Jecha, který byl také zahalen jako islámská žena, ale bez těch linek. Takže jsem je pohodlně rozeznával.

Co však bylo asi nejkrásnější, že když někdo se mnou chtěl mluvit, jelikož si byl vědom, že se nemůžu za ním otočit, tak mě jemně pohladil po holém rameni a hlavu dal do mého zorného úhlu. Za to obyčejné hřejivé lidské dotknutí jsem byl neskutečně rád. Znamenalo takovou obyčejnou lidskou blízkost.

A co se mi také moc líbilo, když ten hlavní pan docent Řezník, na kterého jsem neviděl, řekl cokoliv "blablabla 11", tak ta nalinkovaná Anička řekla "blablabla 11- přepnuto". To by se mi líbilo, kdyby to takhle fungovalo i u nás doma, ale to se mi nepodařilo zavést. Asi nemám tu autoritu.

Vlastní vrtání otvorů do mé lebky nebylo nic moc. Můžu si za to sám, že mám tak tvrdou. Nejdřív sbíječka, pak si pan docent Řezník nechal podat ruční vrtačku, to už bylo takové lidské. A nakonec štípání zbytku kostí, které se nechtěly poddat. První otvor šel tak nějak hladce. Při druhém jsem ucítil, jak mi něco stéká po hlavě. Říkám si - buď krev, nebo můj mozek. A hned mi došlo, že mi předem říkali, že mozek nebolí a tohle nebolelo, takže logicky to musel být mozek. Anička se stále usmívala a nahlásila můj tlak - v normálu.

Potom někdo řekl tomu hodnému sanitáři Jiříkovi, ať dá panu docentu Řezníkovi prostěradlo pod nohy, ať na "TOM" neuklouzne. Na tom rovná se logicky můj mozek. To jen tak na vysvětlenou. Potom ještě zašívání, aby mozek už dál nevytékal (kvůli bezpečnosti práce, aby někdo další na "TOM" neuklouznul. To už bylo trochu cítit, jak tam tahají ten provázek skrz mou kůži na hlavě. A konečně sundat tu klec z hlavy. I když ještě pár hodin jsem měl pocit, že tam tu věc ještě mám, jak ta místa upnutí bolela, ale jinak už jsem se mohl za sestřičkami ohlédnout bez otáčení tou železnou klecí.

A jaký je závěr? Silně mě překvapilo, že veškerý personál byl po celou dobu maximálně slušný a milý. Nejen ke mně, ale i k sobě navzájem. Asi už je svět lepší, než býval - a to je moc dobře. Všem moc dík.

(Snad jsem moc lidí neurazil, mělo to vyznít jako pochvala, protože všichni kolem byli úžasní)

O Parkinsonově nemoci také zde:

Pepa Hes, 18.4.2019