Fejeton vánoční

Náš život plyne jako voda. Díky zavedenému měření času si vždy v prosinci připomeneme, že zase jeden rok bude pryč. Někdy se alespoň někteří z nás zamýšlejí nad tím, co jsme v něm prožili, dokázali nebo pokazili.

Pokud jsme k sobě alespoň trochu upřímní - i když, přiznejme si to, nejčastěji a zřejmě i nejúspěšněji obelháváme zpravidla sami sebe - zjistíme, že proběhlo nějakých více než tři sta povětšinou celkem šedých nezajímavých dní. Doma jsme o sebe často zakopávali, občas si šli i na nervy a měli jsme pořád stejné chyby a nedostatky, kterých se neumíme zbavit.

Náhle tedy zatoužíme alespoň před koncem roku prožít nějakou pořádnou radost. A co může být krásnějšího, než radostí rozzářené oči? Nejlépe samozřejmě dětské, protože tam je to nefalšované, ale v případě ´nouze´ i nějaké jiné. Proto o Vánocích v dobré víře nataháme domu spoustu nepotřebných krámů jako dárky. Máme nutkavou potřebu mít radost z toho, že druzí mají díky nám radost. Snažíme se napěchovat radostí náš domov od sklepa až po půdu, a to pokud možno od Štědrého večera až do Štěpána.

Ostatní samozřejmě také chtějí mít radost z toho, že nám udělali radost. Proto se při rozbalování dárků, i těch, které nám možná až tak nesedí, tváříme jako že máme radost, aby dárce měl radost, že my máme radost. Takže zatímco my se strachujeme, jestli jsme se tvářili dost radostně, tak dárce zkoumá, jak velkou asi my máme radost, aby z toho taky měl tu svou poctivě zaslouženou dávku radosti.

Ač všichni známe tuto hru na radost, jsme z toho poněkud vystresovaní a unavení. Proto se nakonec na Silvestra s chutí pořádně opijeme. Díky tomu na Nový rok můžeme začít zase úplně nový život, ve kterém po vystřízlivění zjistíme, že je úplně stejný, jako byl ten před adventem.

Při setkáních doma o sebe dál roztomile zakopáváme, občas si jdeme tak krásně na nervy a máme pořád stejné chyby a nedostatky, jako vloni. No není to nakonec úžasné? Vždyť to je přece náš nefalšovaný domov a naši nejbližší, které máme hluboce a upřímně rádi, aniž si to zpravidla uvědomujeme a to i přesto, že o tom většinou vůbec nemluvíme.

Snad právě proto znovu a znovu každé další Vánoce riskneme onu hru na radost se snahou vystihnout, co by tomu druhému udělalo tu pravou nefalšovanou vánoční radost. Budeme napjatí, jestli jsme se trefili a když my sami rozbalíme dárek, který jsme možná až tak úplně nechtěli, stejně budeme mít radost, protože nám ho dal někdo, kdo nám opravdu radost udělat chtěl. A to je na tom to nejcennější.

Není nakonec nádherné mít svůj sice možná docela obyčejný, ale opravdu NÁŠ DOMOV, kde prožíváme ŠŤASTNÉ VÁNOCE?

(Napsáno před Vánocemi 2018 pro Salesiánské středisko Č. Budějovice)