9. Ne-moc

Známé pořekadlo praví: "Zdravý člověk má mnoho přání, nemocný jen jediné". Svým způsobem je to pravda. Ale skutečně jen svým způsobem. Otázkou je, kdy je člověk skutečně nemocný. Vyjadřuje slovo nemoc, že dotyčný nemá v rukou moc? Nebo když má rakovinu či následkem úrazu nebo mozkové příhody ochrnul? Nebo když mu nefunguje duševní zdraví? A máme mít na mysli jen psychiatrická onemocnění, nebo naopak skutečně onemocněné duše? Vezměme si třeba situace, kdy někdo při své sebestřednosti zapomíná nebo odmítá setkání s Bohem-rodiči, pohrdá ostatními, kteří se radují z toho, že je Bůh-v nás a myslí si, že on jen sám v sobě bohem. Obráceně historie i současnost zná spousty objektivně "nemocných", kteří přes svou chorobu (nebo často i díky ní) dělali a dělají opravdu mimořádné skutky a jsou skuteční andělé na naší zemi.

Často se někdo ptá, jak se mohou Bůh-rodiče na to či ono dívat. Jak se dívá máma na své dítě, které se učí chodit a soustavně padá? Není ovšem jiná možnost, jak se to naučit. Některý lék má nepříjemné vedlejší účinky, ale v důsledku uzdravuje. Bůh-rodiče mají větší nadhled než my. My vidíme vytrženou souvislost, která se děje v konkrétním místě a konkrétním čase. Oni vidí, ve všech souvislostech a z nadhledu, jak to "dopadne". Nechávají nás prožívat velmi bolestně konec prvního zamilování, abychom se postupně naučili skutečný hluboký a pravdivý vztah jak mezi sebou, tak mezi námi a nimi.

Když nás v životě něco bolí příliš nebo se nám zdá, že nás brzo zavolají Bůh-rodiče přímo k sobě, můžeme být rozpačití. To je docela normální. Proto se o tom potřebujeme sdílet s dalšími. Uvítáme také, když nás někdo drží za ruku, ujistí nás, že všechny naše životní přehmaty jsou zapomenuty, že Bůh-rodiče nejen o nás ví, nejen že nás nesmírně milují, ale také že vše mají pod kontrolou a není se čeho bát.

No, není to úžasné?

Předchozí část

Příšte o tom, proč jsou faráři