Obejmutí

"Pane faráři, přišla jsem vám poděkovat. Víte, před dvěma lety jsem byla u vás - asi po dvaceti letech - u zpovědi. Byl to momentální zkrat. Jen jsem městem projížděla a byla jsem totálně na dně. Dva roky po rozvodu jsem nenáviděla nejen bývalého manžela, ale i sama sebe, samozřejmě všechny muže a taky svého tátu a celou tu jejich pokryteckou generaci.... Asi všechny lidi, protože všichni měli nějaké radosti a výhody, jediná já vůbec nic.

Zašla jsem ze zvědavosti do kostela a viděla jsem vás, že jste ve zpovědnici. Přišlo mi to docela k smíchu, ale pak jsem k vám šla. Spíš vám za všechny chlapy tak nějak vynadat, vylít si vztek, prostě vyzvracet všechnu tu svou nenávist. Zřejmě si mě nemůžete pamatovat, ale vy jste to vše poslouchal v klidu, i když myslím, že ne bez zájmu. Pak jste mi řekl něco o tom, že především já sama sebe mám málo ráda a že Bůh mě rád má nebo tak něco. To by ještě nebylo nic tak převratného, to máte zřejmě v popisu práce.

Ale pak jste mi řekl, že Bůh mi sice odpustil, ale odpustit si musím i já, jinak že to "nefunguje" a za pokání (tak nějak jste to myslím říkal) že mám kohokoliv jen tak na chvíli obejmout a přitisknout ho k sobě a chvíli držet. Jen tak. Bez jakýchkoliv očekávání. Prostě ho "mít ráda" a sdělit mu to tím obejmutím. A nic víc. Klidně beze slov.

Vyrazila jsem na rušnou ulici cizího města. Míjeli mě lidi, všichni zamračení, ustaraní, uspěchaní, nervózní. Víte, že jsem si nikdy nevšimla, kolik lidí se mračí nebo přinejmenším neusmívá? Tak jsem si řekla, že budu počítat a desátého člověka prostě obejmu. Srdce bušilo rychleji a rychleji. První, druhý, třetí... Cítila jsem, jak mi pot začíná stékat po zádech a bylo mi jasné, že jistě rudnu v obličeji. Sedmý, osmý... Jaký jsem asi měla tlak a puls? Devátý. A tam už se vynořil člověk "Č".

Najednou jsem v něm poznávala svého tátu. Jak já ho nesnášela pro jeho tvrdost a náročnost. Jak jsem vždycky chtěla být jeho princeznou, jak jsem celý život čekala na jeho uznání a pochvalu. Jak jsem toužila po tom, aby mi projevil svou lásku... pořád, vždycky, až... až... až do jeho smrti.

Ne, to není můj táta. To je můj bývalý muž. Jak já ho milovala! Jak já ho nenáviděla! Jak jsem zbožňovala ty jeho ztřeštěnosti! Jak jsem proklínala ty jeho ztřeštěnosti! Jak jsem toužila létat a jak jsem se s ním nádherně vznášela vysoko v oblacích... a jak mě zašlapával hluboko do bahna. Jak já jen nedokázala na nikoho jiného myslet, nejdřív láskou, pak nenávistí. Jak já ho potřebovala a zároveň nedokázala s ním žít.

Měla jsem totální tmu před očima. Táta, ex-manžel, všichni ti muži, kteří se objevili v mém životě, po kterých jsem prahla a které jsem odháněla, které jsem sváděla a zároveň zatracovala. Byli v něm úplně všichni a já to nebyla schopna nijak přesněji rozlišit. Hlava se mi divoce točila, ve spáncích bušila obrovská kladiva, tváře hořely divokým ohněm, pot se z potůčků sléval do mohutných řek.

Pak jsem, ve stavu polovičního šílenství řekla docela nesmyslně "smím prosit?", rozpřáhla náruč a pevně ho objala. A slyšela jsem odpověď "ale jistě, princezno!" Byla jsem mu moc vděčná, že mě držel pevně, protože kolena vypověděla službu. Vůbec všechno se ve mě v tu chvíli zhroutilo. Ta léta nenávisti a zloby, končil den a začalo svítat. Dozněla obrovská bouře mého života a vycházelo slunce, jen ještě zatím nešel zastavit doznívající déšť mých slzí.

Vyplakala jsem tenkrát ze sebe úplně všechno a cítila, jak to odpuštění, o kterém jste mluvil, najednou ve mně působí. A tak jsme spolu začali nový život. To je celý můj příběh, pane faráři. A já vám za to moc děkuji."

"Ale před dvěma roky jsem tady já ještě nebyl, jsem tu teprve měsíc."

"Ale stejně, mohla bych vás na chvíli jen tak obejmout?"

"Samozřejmě..."