Literární soutěž

1. místo: Magdaléna Peterková (19 let)
Ztracená radost

Země, domy i stromy se jednoho lednového rána oděly do sněhově bílé a ozdobily se klenoty z rampouchů. Vzduch se zdál svěží a pročištěný jako nikdy. Obloha byla po dlouhé době jasná. Chatu obklopovalo uklidňující ticho.

Daniel neohroženě vyrazil ven a vrhl se po břiše dolů ze zasněženého svahu - na co lyže, na co sáně? Marie se položila na záda a máváním rukou a nohou vytvořila ve sněhu nádherného anděla. David už stačil postavit obřího sněhuláka a začal po něm střílet kameny z ptáků - bůh ví, co ho to napadlo. Jonáš spěchal do obýváku a radši předstíral zájem o dokument o velrybách, než aby musel jít za nimi. Nikdy nešel, kam ho poslali, všemožně hledal výmluvy, proč nemůže - za to si u kamarádů vysloužil přezdívku Lazar. Tabita - hodná mladá vychovatelka s vzácným jménem a kořeny na jiném kontinentu - na děti dohlížela.

Rachel stála ve dveřích a v jejím srdci bylo chladněji, než venku, kde momentálně teplota padala pod minus deset. Jako socha - stála nehybně, s kamennou tváří, tvrdá, chladná, bez života. Starší chlapec zastavil vedle ní. Marně čekal na jediný kratičký pohled jeho směrem, na jakékoliv její slovo.

Oslovil spolužačku, která se od začátku tábora všech bezdůvodně stranila:

"Dobré ráno, Rachel, jak se máš?"

"Kdo jsi? Jak víš, jak se jmenuju? Já tě vidím poprvé, odkud mě znáš?"

Dostal tři další otázky a žádnou odpověď. Spolkl poznámku, že by ho měla znát, když chodí do stejné školy.

"Vím víc, než jméno." řekl.

Jeho slova šla mimo ni. Kroužila okolo ní jako vyhnanci kolem města s nebetyčnými hradbami. Byla jako nedobytná pevnost, měla kolem sebe zdi a on se k ní ani se všemi kamarády ani se všemi lidmi z chaty nemohl dostat.

"Vím, že ti něco chybí." promluvil zase on, když Rachel setrvávala v mlčení.

"Jo," ucedila nevrle, "Hořčík, železo, kapesné na tento měsíc, domácí zvířátko, vlastní pokoj, jeden z rodičů, nejlepší kámoška... jakýkoliv kamarád... mobil, které nám zabavili..." vyjmenovávala. Rozhořčení z ní sálalo, až v okolí málem tál sníh.

"Myslel jsem radost." špitl.

"V noci jsem volala mámě. Můj bráška Štěpán je v zahraničí, studuje medicínu. Někdo ho napadl. Je v nemocnici. Pak jsem psala mail tátovi, že ho chci poznat, odešel od nás před lety. Ignoruje mě. A kontrolovala jsem na mobilu svůj spořící účet - než mi zabavili mobil. Po odečtení poplatku za vedení účtu nemám na kontě ani korunu! Plus dneska je výročí dědečkovy smrti." vyjmenovávala neštěstí, která ji postihla a bránila jí se usmát byt´ jen na setinu vteřiny.

"To je mi moc líto. Ale Rachel... Včera jsi o ničem z toho ještě nevěděla... ale nepřipadalas mi o nic šťastnější." namítal celkem správně, "Copak nikdy nemáš radost?"

"Já spíš žasnu, že vy všichni máte furt radost!" zvolala. Přejela nepřátelským pohledem Dana, Maru a Davida, co dováděli ve sněhu, šťastní jako blechy, "Vždyť není důvod!"

"Někdy může být důvod k radosti jen to, že není důvod ke smutku."

"To je pěkně chabý důvod!"

"Lepší, než žádný."

Vtom je přerušila Tabita: "Rachel, ty jsi úplně bledá. Není ti zima? Podívej, upletla jsem tuhle šálu. Na, vezmi si ji jako dárek, snad ti to udělá radost." snažila se dobrosrdečná vychovatelka. Ale snahy přicházely vniveč. Rachel teď měla kolem krku krásnou novou duhovou šálu, ale ve tváři stále stejný otrávený škleb.

"Rachel, co kdybychom se všichni šli pomodlit za tvou rodinu?" navrhla v dobré víře.

"Pochybuju, že to napraví jediný z mých problémů." sykla a odvrátila se.

"Stojí to za pokus. A lepší než nedělat nic. Ostatním tady víra dává radost. Jejich Bůh jim pomáhá projít těžkými časy..."

Rachel drtila mezi zuby pochyby, kletby a nadávky, co říkala vychovatelka, ji nezajímalo. Tabita ji tedy nechala být.

"Ale nestůjte pod tou střechou," varovala je ještě, "Za chvíli se oteplí, sníh povolí a ze střechy sjede lavina těžkého sněhu."

On by byl poslechl, ale Rachel se tvářila, že je jí všechno jedno. Nehnula se z nebezpečného místa. Jestli chtěl zůstat poblíž ní, musel snášet hrozbu čekající sněhové hromady, která se jim mohla kdykoliv zřítit na hlavu.

David právě střelil sněhového obra prakem do oka a sněhulák se zhroutil. Daniel skončil v příkopě pod svahem, kde vyplašil jakási zvířátka. Bylo to jen pár hlodavců, ale Marie i tak pištěla, jako by spadl do jámy mezi lvy. Rachel postávala před chatou, pod okrajem střechy, zavalené horou sněhu a všechno to pozorovala. Ukázalo se slunce, na moment zahřálo všechny a všechno. Světlo probouzelo příjemné pocity a pozitivní myšlenky, dodávalo sílu, přiživovalo naději. Ale Rachelina zášť jako by byla nesmrtelná.

"Je to jako zlý sen." řekla, "Pořád čekám, kdy se probudím."

Ostatní - včetně chlapce po jejím boku - se snažili skrýt, jak je mrzí, co říká.

"Vzpomeň si na tu přednášku ze včera - o Jaroslavu Kopeckém." chtěl něco zkusit.

Zamračila se. "Pamatuju si jen, že mu říkali Jaroušek. Ale proč to teď vytahuješ?"

"Protože..."

Tentokrát ho svým zvoláním přerušil David: "No ne! Lazar vstal z mrtvých!"

Konečně přicházel i Jonáš, "Změnil jsem názor, odteď se bojím velryb." brblal za chůze.

"Prosím tě, co by ti velryba tak mohla udělat?" nechápala Marie.

"Co kdyby tě třeba spolkla?"

Rozmlouvali o velrybě, namísto aby se měli na pozoru před bílou studenou masou, která se chystala zřítit na zem a pohřbít několik z nich do mrazivého hrobu.

"Bacha, lavina!" zaječel kdosi. Ale to už bylo pozdě.

Burácení valícího se sněhu přehlušilo křik přibíhající vychovatelky. Rachel potřebovala rychle uskočit. Ale byl to zlomek sekundy. Nestihla to. Nestihla nic. Lavina se zřítila přímo na ni. Když viděla jen bílou a cítila smrtelnou hrůzu, uvědomila si, že se bojí, že chce žít, že jí vůbec není jedno, jak ona a kamarádi dopadnou. Jenomže tohle opožděné prozření už bohužel nikoho ze zasypaných zachránit nemohlo.

Poslední, co si vybavovala, byla oslepující bílá, vnitřnosti svírající strach, drtivá tíha bolesti. Teď ji obklopovala černá a všechny pocity se kamsi ztratily. Dlouho nikoho neviděla. Až pak se kousek od ní zjevil pán, měl bílé roucho, už míň vlasů a moudré, vlídné oči.

"Kdo jste? Co tady děláte?" spustila.

"Já jsem otec Jaroslav. Jaroslav Kopecký. Můžeš mi říkat..."

"Otec Jaroušek!" vyhrkla."

"Ano." usmál se, "A jak můžu říkat tobě?"

"Můžete mi, doprčic, říct, kde to jsme?!"

"Tam, kde by nikdo být neměl. Přišel jsem kvůli tobě. Musíš odtud."

"Tak se rychle vraťme tam, odkud jste přišel."

"To ne. Tam nechoď, ještě ne. Na to místo nepatříš. Já ano." znovu se pousmál, "Viděl jsem tam tvého dědečka." úsměv povadl, "A tvou radost."

Ztuhla. "Vy jste mrtvý?! A co jsem já?"

"Ztracená mezi životem a smrtí." pětice slov zlověstně zaševelila černočernou prázdnotou.

"A... Ten kluk... Co on? Stihl uskočit? Je zraněný? Přežil to?"

Moudrý starý pán pravil se smutným úsměvem: "Potřebuješ získat zpět svou radost a bojím se, že takhle to nepůjde."

"To ne, radost je mi ukradená, potřebuju se odtud co nejrychleji dostat!"

"I když se vrátíš do svého světa, pořád budeš ztracená, bez radosti, bez života..." snažil se jí vysvětlit.

Nechala se ovládnout zděšením a zoufalstvím, z hrdla se jí vydralo: "Jste mrtvý, co můžete vědět o radosti?!"

Před očima se jí jako zázrakem mihlo několik výjevů: muž stavící přehradu; ten samý muž, mořící se v uranových dolech; stále tentýž muž, jak se potají pomáhá pořádat tábory pro mládež. Přece jen se jí něco ze včerejší přednášky vtisklo do paměti. Jeden jeho den a navěky by zapomněla, co je radost. On však i nyní vypadal vděčně a šťastně, měl radosti na rozdávání.

"Já měl dost radosti v životě a mám i teď. Moc bych si přál, aby se o ni mohl podělit se všemi. Aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla plná..."

Mohla jen žasnout, jak moudře a šlechetně mluví starý pán. Do jejího nitra se jeden po druhém vracely pocity. Jako první přišel smutek, za ním dorazila vina, zoufalství překračovalo práh a zhroucení bylo za dveřmi.

"Jestli je má radost mrtvá, možná bych měla jít za ní." vzlykla Rachel, "Nechci dál žít, když nedokážu být šťastná a nevím, jestli si zasloužím být šťastná..."

Moudrý pán ji přesvědčoval k jedinému: nevzdávat se.

"Co mi chcete říct? Že Bůh mi pomůže? Že najdu mír v Hospodinu? Že musím jen uvěřit?" lehkovážně pohrdala jeho radami. Měla pocit, že Bůh dopouští neštěstí a nespravedlnosti a nepomáhá tam, kde je potřeba. Nevěřila. To by se musel stát zázrak.

Ucítila chlad. Kolem se míhaly záblesky bílého světla. Tma a prázdno mizelo. Vracela se zpět. Vyprovázel ji vlídný pohled toho, kdo mohl být otcem Jarouškem, poblouzněním v důsledku vážného poranění hlavy, nebo taky výplodem fantazie umírající holky... Tak či tak, v jeho posledním úsměvu byla naděje.

"No ne! Lazar vstal z mrtvých!" rozčísl vzduch Davidův výkřik.

To už přece slyšela! Stála před chatou, pod střechou, ostatní pobíhali kolem, slunce svítilo...

"Bacha, lavina!" zaječel kdosi.

Rachel potřebovala rychle uskočit. Byl to zlomek vteřiny. Natáhla se, chytila za ruku kluka vedle sebe, odskočila dozadu a jeho strhla s sebou. Přibíhající Tabita ječela. Jonáš, David, Daniel a Marie hrůzou oněměli. Masa sněhu se s burácením řítila dolů. Hluk se nesl krajem. Otřásly se stromy, domy i země. Otřásla se srdce všech přítomných. Lavina spadla.

Nikdo pod ní nezůstal.

"Jste celý?" ptala se vychovatelka vyděšeně, "Rachel? A ty..."

Přišel čas konečně zmínit jeho jméno.

"Joshua." představil se. Zvláštní jméno. Zvláštní, avšak překrásné.

"Jakože Jozue?" poprvé za celou dobu se na něj opravdu podívala.

"Jo. To je to samé jméno." vysvětlil.

Přikývla. Pousmála se. Jozue se jí líbilo víc. Zdi, které kolem sebe vystavěla, které ji oddělovaly od ostatních, se v tu chvíli zhroutily. Hradby padly. Stoupla si blíž k němu. Pohlédla na Tabitu.

"Dík za krásnou šálu, mám z ní radost." odmlčela se.

Měla radost. Před chvílí viděla - dokonce to zažila - a málem z toho nevyšla živá - jak ji a Joshuu zasypala lavina. A byla to její vina. Ať už to byla zlá předtucha, co jí zázračně proběhla hlavou, nebo se to opravdu stalo a ona se kouzlem vrátila v čase, nyní byli všichni živí a v pořádku.

"Jo a vím, že jsem předtím řekla, že pochybuju, že to něco spraví, ale nemohli bychom se přece jen pomodlit za mou rodinu?"

Nebyla si jistá, zda budou ochotní to pro ni udělat po tom, jak se chovala.

Ale vychovatelka se k ní obrátila, jako by se nic nestalo: "Společná modlitba? Skvělý nápad. Pojďme na to."

"Vážně?" žasla Rachel.

"Proč by ne?" nechápala.

"Předtím jsem přece říkala..." zamumlala spíš sama pro sebe

"Promiň, cos říkala?"

Copak se jich to nedotklo? Nebo byla její slova podobně jako lavinové neštěstí prostě záhadně vymazána z minulosti, ztratila se v čase? Třeba byla jen součástí onoho špatného snu... Nepídila se po odpovědi. Byla ráda, že to tak je.

"Nic, nic, zapomeňte na to!" byla moc vděčná, že si tohle nikdo nepamatuje, že to záhadně zmizelo. Kéž by podobně snadno mohlo zmizet ze světa víc věcí...

"Jdeme se pomodlit za Rachelinu rodinu!" svolával David ostatní.

"Co je s tvou rodinou?" starala se Marie.

"Když jsem se dnes v noci koukala na mobil..." začala odpovídat, pak se ale zarazila.

"Kdy?" ptala se kamarádka. Ona už ale mezitím škemrala u vychovatelky, jestli by mohla na minutku dostat svůj zabavený mobil. Dobrosrdečná Tabita to dovolila.

Nemohla mluvit s mámou. V historii hovorů nebyl žádný z poslední noci. Zato tu byl nový přijatý mail... od táty. Prý velmi stojí o to se s ní setkat. Na facebooku objevila nedávno přidanou fotku bratra. Zdál se šťastný a v pořádku. Na účtu měla několik stovek...

Vše bylo v pořádku. Víc než v pořádku!

"Všechno dobrý?"

"Jo!"

"Takže už se nechceš jít modlit?" předpokládal Joshua.

Zaváhala. "Ale ano. Ano. Pojďme prosím." Ještě než vešla dovnitř za ostatními, sepjala ruce, obrátila tvář k nebi a zašeptala.

"Díky, Pane."

Bylo překrásné věřit, že tam nahoře někdo je a že jí pomohl. Odmítala ten zázrak prohlásit za šťastnou náhodu a chovat se, jako by se nic z toho nikdy nestalo.

2. místo: Jan Zindulka (57 let)

Neposkvrněné početí

"Eleonore! Eleonorééé! ... Rafaeli, neviděl jsi Eleonora?"

"Naposledy ráno u snídaně. Proč ho sháníš?"

"Já ne, ale Hospodin. Asi něco důležitého."

"Kdybych ho potkal, tak ho za tebou pošlu."

"Díky."

Archanděl Gabriel seběhl po schodech na nebeské nádvoří, ale ani tady o Eleonorovi nikdo nevěděl. Pak ho napadlo, že by mohl být v hudebně, zítra přece mají to vystoupení. "A on je takový poctivý, určitě si ještě kontroluje, jestli je všechno, jak má být."

Gabriel zase vyběhl po schodech nahoru a zmizel ve spleti nebeských chodeb.

Nechme Gabriela hledat a pojďme se podívat do rajské zahrady. Až tam na konec, na louku, kde kvetou už jen "obyčejné" polní květiny - kopretiny, mateřídouška, sedmikrásky... Vidíte, já to říkal. No dobře, neříkal, ale myslel jsem si to. Tamhle vpravo, pod krajním dubem. To je totiž Eleonorovo oblíbené místo, kam chodí, když chce být chvíli sám. Když potřebuje o něčem přemýšlet.

A o čem přemýšlí dnes? O lidech, ostatně jako vždy. O jejich radostech a starostech, o tom, jak neumí zacházet se svobodou, když ji mají, a jak jsou nešťastní, když o ni přijdou. Jestli by nebylo na čase s tím něco udělat, nějak je podpořit, poslat jim někoho, kdo by jim připomenul, kdo je to Bůh, jejich Stvořitel, milosrdný Otec, na kterého už skoro zapomněli.

"Já vím," povzdechl si Eleonor nahlas, "každý člověk má strážného anděla, ale co ti chudáci s lidmi nadělají, při té jejich svobodě? Vůbec jim jejich práci nezávidím."

On sám nikdy funkcí anděla strážného pověřen nebyl. Dlouhou dobu pracoval jako asistent archanděla Gabriela, poté vystřídal několik dalších, většinou spíše úřednických postů. Od té doby, co byl jmenován Cherubem, se věnuje hlavně hudbě, je dirigentem třetího andělského kůru.

Možná by to chtělo poslat jim někoho..."

"Eleonore, to jsem rád, že jsem tě našel. Máš jít za Hospodinem, chce s tebou mluvit."

Eleonor Gabrielovu radost nesdílel, příliš prudce ho vytrhl z přemýšlení a to neměl rád. Ale když volá Hospodin, to se nedá nic dělat.

"Vítám tě, Eleonore, posaď se. A nabídni si něco k pití... Jak to vypadá na louce, co teď kvete? Už jsem tam dlouho nebyl."

"Děkuji, Hospodine." Eleonor si nalil sklenici nebeské rosy. Přece ho Hospodin nepovolal proto, aby si nechal referovat o stavu nebeského rostlinstva. Zvláště, pokud uvážíme Hospodinovu vševědoucnost.

"Začínají kvést ocúny, to je vždycky takový nostalgický čas, tak nějak pro přemýšlení," odpověděl Eleonor.

"Já vím, co zaměstnává tvou mysl. Lidi. Je ti líto, že..."

"Že jsou jako ovce bez pastýře. Bloudí svými životy, hned se chytnou tohohle, hned zas támhle toho," skočil Hospodinovi do řeči Eleonor. Ale hned si to uvědomil: "Pardon, já jen..."

"To je v pořádku, vím, že ti na lidech záleží."

"Kdyby se jim třeba..."

"...poslal někdo, kdo by jim..."

"...kdo by jim ukázal správnou cestu, kdo by je měl tak rád, že..." Eleonor se zarazil, jak vlastně lze mít nejvíc rád?

"Kdo by je měl rád až k smrti?"

"To nevím," zarazil se Eleonor. Byl anděl, a proto se smrtí neměl žádnou osobní zkušenost. "Možná..."

"Podívej se, kamaráde. Jsem rád, že máš o lidi stejnou starost, jako já. Pamatuješ na první lidi, na Adama a Evu? Tenkrát, když museli odejít z ráje?"

"Jak bych si nepamatoval, to byl jeden z nejsmutnějších okamžiků, co jsem v nebi zažil."

"Tenkrát jsem řekl, že se jednou z ženy narodí ten, kdo zlu rozdrtí hlavu."

"Vždyť už jsi jim dal tolik proroků, a co to bylo platný. Já myslím, že bychom jim měli poslat někoho od nás."

"Však právě proto jsem tě zavolal."

V Eleonorovi hrklo. Vždyť on je přece jenom obyčejný anděl. Sice Cherubín, ale bez jakýchkoli praktických zkušeností s lidmi. A jak by se mohl narodit? To přece...

"Snad ses nepolekal příteli?" usmál se Hospodin. "U lidí bychom nepochodili ani s andělem, i kdyby to byl někdo tak empatický a laskavý jako ty."

Eleonor se trochu uklidnil, ale stále nechápal, jakou roli by v této záchranné misi mohl sehrát. A tak mlčel. Mlčel i Hospodin a přitom se díval tak nějak do dálky, možná spíš do budoucnosti. V jeho tváři Eleonor pozoroval vážnost i radost, jistotu i obavy, rozhodnost i jakousi zdrženlivost.

Konečně Hospodin promluvil: "Rozhodl jsem se na svět poslat svého syna."

A opět bylo ticho. Eleonor přemýšlel. Bylo to nečekané, ale tak nějak logické.

"Promiň, Hospodine, já už jsem takový, že rád věcem rozumím, pokud to alespoň trochu jde. Říkal jsi, že to musí být někdo, kdo bude mít lidi rád až k smrti. A Ježíš, tvůj syn, je přece Bůh jako ty, to znamená nesmrtelný. A taky se přece nemůže narodit."

"Ježíš se narodí jako člověk, jako dítě pozemské matky."

"Jako člověk? Tedy on přestane..." Eleonor se zarazil, tohle bylo trochu moc. "...on přestane být Bohem?"

"Ne. Bude Bohem i člověkem. Jako člověk se jednoho dne narodí, jednoho dne zemře. Jako Bůh bude žít věčně. Jako člověk bude růst, učit se, pracovat. Jako Bůh bude všemohoucí a vševědoucí."

Eleonor už žil v nebi dost dlouho na to, aby věděl, že Hospodinovo myšlení přesahuje všechno chápání. A tohle je rozumem, i andělským, hodně nepochopitelné ... takže je to vlastně v pořádku.

"A ta žena, ze které se Ježíš narodí?"

"Maria, dcera Jáchyma a Anny. Bude uchráněna dědičné viny. Tak, jako byli kdysi i Eva a Adam."

"Ale Eva zhřešila, nenaplnila tvůj plán. Co když i Maria selže?"

"I to je možné. Ale já vím, že ne."

"To přece nejde, vědět, že se něco nestane a přesto připouštět, že se to může stát."

"Podívej, Eleonore. Já jsem stvořil i čas. Jsem tedy mimo něj. Pro mě neexistuje minulost nebo budoucnost. Pro mě existuje pouze absolutní, nekonečná přítomnost."

Diskutovali spolu ještě dlouhou chvíli. Konečně si Eleonor mohl s někým popovídat o svých myšlenkách, obavách i nadějích. Konečně se tu začala rýsovat nějaká vyhlídka pro lidi, něco, co by jim mohlo pomoci vrátit se na správnou cestu. Ale co s tím má společného on? Jaký je jeho úkol v této záležitosti? Čím může přispět on, obyčejný anděl?

"Tak už víš, milý Eleonore, co po tobě budu chtít?" zeptal se ho najednou Hospodin. Ale na odpověď nečekal. "Přemýšlel jsem, koho určím Marii za anděla strážného. A po našem rozhovoru už mám jasno. Budeš to ty. Nikdo jiný tady v nebi nechápe situaci lidí tak dobře. Nikdo se do ní nedokáže tak vcítit. Nikomu to neleží tak na srdci jako tobě."

Eleonora až překvapilo, že ho toto pověření vlastně ani nepřekvapilo. Že se na to dokonce začíná těšit. Přece však pro jistotu, spíš z jakési zdvořilosti, dodal: "Ale já jsem ještě nikdy anděla strážného nedělal..."

Hospodin se usmál. "A to je dobře. Maria víc než nějakého hlídače bude potřebovat oporu. Někoho, kdo bude mít o lidi stejnou starost jako ona a bude ochoten pro ně něco udělat. Někoho, kdo věří, že každá cesta má cíl, že prohry mohou vést k vítězství a smrt že nemá nikdy poslední slovo. Někoho, kdo o lidech už hodně přemýšlel."

Zdálo se, že slyšení je u konce.

"Takže, Eleonore, zítra po koncertě předáš kůr andělovi Ezrielovi a domluvíš se s archandělem Michaelem, co a jak. A nezapomeň, tvoje mise začíná už osmého prosince."

3. místo: Terezie Raymondová (pseud./14 let)

Aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná

Moje radost. Před pár týdny ve mně bylo tolik radosti, že bych ji mohla rozdat celému světu.

Bylo to kvůli jednomu klukovi. První opravdová láska, člověk si myslí, že je to ta pravá. Ale samozřejmě že ne, to by byl život moc jednoduchý, život si s člověkem rád pohraje, než mu dá něco dobrého, ale až mu to dá, už mu to nikdy nevezme, protože mu dá něco tak úžasného, že by už bez toho nedokázal žít, a zabil by se, to by ale život nechtěl, protože by člověka pak nemohl trápit. Pokud vám život vezme něco, o čem si myslíte, že bez toho nedokážete žít, tak to není pravda a život vám chce jen ukázat, že to není pravda. No, to bylo takové moudro, teď zpět k mé radosti. Pak jsem ale o všechnu radost přišla. Protože mi život vzal štěstí, které mi předtím dal a já myslela, že to štěstí potřebuju. Všude jsem mé štěstí hledala, snažila se mu říct, že ho potřebuji, aby se vrátilo, že to bez něj nezvládnu a ono nikde. Po několika dnech jsem ale štěstí přece jenom našla. Ale štěstí už nebylo takové jako dřív, já si to bohužel neuvědomovala a stále si myslela, že se vůbec nezměnilo. Štěstí se ke mně na chvíli připoutalo a ničilo mi život, aniž bych si toho všímala. Pak jsem potkala kamaráda štěstí, říkejme mu rozum. Rozum se mnou do té doby nechtěl mít nic společného, protože mu o mně štěstí řeklo něco, co nebyla pravda. Rozum mi to pověděl. Něco takového jsem od štěstí nečekala a stále jsem tomu nevěřila. Štěstí mi pomalu, ale jistě, ničilo všechnu radost, kterou mi život nadělil. Pak se do tohoto příběhu připletl můj nejlepší přítel, cit. Cit byl první, kdo mi konečně dokázal vysvětlit, co je tohle jedno štěstí zač. Rázem už to nebylo štěstí, ale spíše smůla, snažila jsem se ho zbavit a úspěšně se mi to povedlo. Život mi konečně znovu začal nadělovat radost, ne radost jako bylo štěstí, ale radost, kterou už mi život vzít nemůže, protože je to ta radost, bez které žít nemůžu. Tato radost, mě celou naplnila, jsem úplně přeplněná radostí, a to už mi nikdo nikdy nevezme, protože tuhle radost si chráním a jsem si jistá, že o ní nepřijdu. I kdyby se mi ji snažilo vzít smůloštěstí, které nemá na práci nic jiného, než se snažit ze mě mou radost vysát. Mám tolik radosti, že když je moje radost smutná, hned ji rozveselím, protože i když to neví, tak jsem díky ní získala radosti na rozdávání. Každého se snažím plnit radostí, mojí radostí. Snažím se tak poděkovat životu, že mi nadělil tolik radosti, a tak ji dávám i ostatním, než jim život nadělí tolik radosti, aby byli plní radostí, tak jako já.

Do textů autorů nebylo nijak redaktorsky zasahováno

Vyhlášení výsledků soutěže

Své práce poslalo ve stanoveném termínu čtrnáct autorů. Nejmladší účastnici soutěže bude v létě patnáct let, druhý konec věkové palety uzavírá věk 77 let. Rozdílná byla samozřejmě i kvalita. Některé příběhy byly spíš milým vyprávěním osobního zážitku. Jiní autoři poslali texty s příliš průhlednou stavbou bez nečekané pointy. Ale našly se i práce kvalitnější. Samozřejmě si vážíme všech pokusů a věříme, že už samotná tvorba autory obohatila a že neodradíme ty, kteří nestojí přímo na stupních vítězů.

Nakonec jsme se rozhodli ocenit tři práce, které dle našeho úsudku splnily zadané požadavky: literární úroveň, náboženský přesah, vystižení tématu a byl v nich znát smysl pro humor.

První místo patří mladé (19 let) autorce Magdaléně Peterkové za povídku Ztracená radost. Druhé místo obsadil Jan Zindulka s povídkou Neposkvrněné početí. Třetí místo získala nadějná nejmladší účastnice soutěže (necelých 15 let) píšící pod jménem Terezie Raymondová za text Aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.

Všem zúčastněným děkujeme, vítězům blahopřejeme a posíláme ceny. A hlavně pište dál. Příště můžete uspět právě vy.

Vítězné práce budou postupně zveřejňovány

================================================================

Vyhlášení soutěže pro rok 2019

Salesiánský magazín a nezávislý server www.orlavzletem.cz vyhlašují

I. ročník náboženské literární soutěže

"Do ouška otce Jarouška"

na téma: "Aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná"

(Jan 15, 11)

Soutěž je pořádána jako připomínka radostného saleziánského kněze a mimořádného člověka - otce Jaroslava Kopeckého, který vždy dbal i v těžkých časech na vytváření a šíření zdravé náboženské literatury. "Jaroušek" by se v roce 2019 dožil 95 let a uplyne 5 let od jeho úmrtí.

Pravidla soutěže:

Do soutěže smí každý soutěžící přihlásit jedno vlastní prozaické literární dílo v rozsahu max. 7 normostran, které dosud nebylo veřejně publikováno a které není přihlášeno souběžně do jiné soutěže.
Ze soutěže budou vyřazena díla, která budou svými částmi nebo celkovým vyzněním zaměřena jako urážka či zesměšnění jakéhokoliv náboženství, případně díla samoúčelně vulgární či urážející lidskou důstojnost.
Díla nutno zaslat na adresu orel@orlavzletem.cz do 28. 2. 2019 (do půlnoci) v běžném textovém formátu (nikoliv formát .pdf). Na tuto adresu lze také směřovat případné dotazy.
Soutěžící zároveň přiloží oscanovaný text pravidel s připojením "Souhlasím s těmito pravidly", datem vyplnění, svým jménem nebo pseudonymem, rokem narození a podpisem.
Bude vybráno 7 nejlepších textů a jejich autoři budou odměněni každý částkou 777,- Kč, nejmladší z nich pak navíc prémií 333.- Kč.
Nejpozději do konce května budou vybrány hodnotné texty a ty budou postupně zveřejňovány na serveru www.orlavzletem.cz. Soutěžící svou přihláškou souhlasí s tím, že text lze na tomto serveru zveřejnit za předpokladu, že pořadatel před tím řádně vyplatí slíbené finanční odměny autorům nejlepších děl.
Přednostně bude při hodnocení kladen důraz na literární kvalitu díla, náboženský přesah, vystižení tématu a smysl pro humor.
V případě, že by došlo k dohodě s vhodným nakladatelstvím o vydání sbírky vybraných textů, bude o dalších podmínkách jednáno individuálně a uveřejnění na webu pak může být limitováno podmínkami nakladatele.
Pořadatel soutěže si vyhrazuje právo soutěž ukončit, pokud se nesejde dostatek vhodných prací nebo nastanou-li závažné důvody k tomuto kroku. V tom případě automaticky zaniká jeho právo zveřejnit texty na serveru www.orlavzletem.cz nebo kdekoliv jinde.

SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN PŘIDAL JEŠTĚ NAVÍC DALŠÍ CENU:

SPACÁK DO -5° C - TO UŽ STOJÍ ZA POKUS